Patřím k těm, kteří byli obdařeni hluboce věřícími rodiči i prarodiči. Měl jsem tedy obrovskou výsadu vyrůstat v prostředí bázně Boží a intenzivní služby. Křesťanství jsem nasál takříkajíc už s mateřským mlékem.

Když hledím zpět na zdroje požehnání, myslím na mnoho krásných vzorů víry, kterými byl obklopen můj život. Počínaje prarodiči, jejich vytrvalostí a věrností až do smrti, přes rodiče a jejich víru prověřenou tvrdými zkouškami za dob socialismu, až po všechny ty prosté, věrné bratry a sestry, které jsem potkával jako vedoucí besídky, dorostu, mládeže či studentských skupinek, či jako hosty na různých setkáních a pobytech. Jsem vděčný také za všechny chvíle strávené na velkých evangelizacích v Dzięgielowě a Tošanovicích/Smilovicích, ale také za všechny upřímně věřící profesory teologie, u kterých mi bylo dáno studovat. To vše formovalo můj vztah k Bohu i ke službě. Jsem vděčný za to, jak si Bůh použil mnoha různých cest, jak mne zachovat v požehnání, kterým mne obdařil již ve křtu. Spíše než bych to byl já, kdo šel za Kristem, byl to On, kdo šel za mnou a já jej nemohl odmítnout.

Můj příběh je tedy spíše příběhem staršího bratra z podobenství o Marnotratném synu. Nikdy jsem nebyl žádný rebel nebo „těžký hříšník“. Vždy jsem byl blízko Bohu a měl po ruce všechny poklady Boží milosti. Avšak ne vždy jsem z nich skutečně čerpal. Jít za Kristem je přece jen něco jiného, než vézt se za Kristem. I syn faráře musí najít svůj vlastní vztah k Bohu a učinit své vlastní rozhodnutí pro Krista. A to rozhodně není samozřejmé. Ani zde ale nemohu vyprávět žádný dramatický příběh. Moje cesta za Kristem byla a dosud je cestou postupného objevování toho, jak pro mne osobně platí všechny ty dobře známé, prosté biblické pravdy. Největší překážkou pro autentickou víru je totiž u křesťansky vychovávaného dítěte něco, co by se dalo nazvat syndromem chronického křesťanství. Vyznačuje se přílišnou samozřejmostí – víra, Bůh a vše kolem jsou natolik samozřejmé, že už v této oblasti není nutno nic řešit. S tím souvisí schopnost „vypínat“ – to pak umíte tvářit se jako zbožní posluchači a zároveň přemýšlet o svých věcech, protože „já už přece všechno vím“. Teprve když Duch Boží prolomí krustu rádoby křesťanské samozřejmosti, je možná autentická, vědomě přijatá a vědomě prožívaná víra.

Nemohu uvést přesné datum svého zásadního životního obratu. Zřetelně si však vybavuji intenzivní okamžiky úzkostných modliteb, zděšení z vlastní zkaženosti, pokání a hledání Boží milosti, které jsem prožíval jako náctiletý. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mé spasení není nutně otázkou nějakého konkrétního data a dramatického obratu, ale otázkou Božího daru milosti, pro který se smím každodenně znovu a znovu rozhodovat.

Jsem vděčný Bohu za to, že se mi už v raném mládí dal poznat, a za to, že udělal z mé cesty „za Kristem“ cestu „s Kristem“ a „v Kristu“. A tak nyní je má cesta víry neustálým zápasem o to, aby slova listu Židům 12,1-2 byla každodenní realitou mého života: „odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“